VII. Vláda Habsburků a protireformace

1620

9. listopadu

Fridrich Falcký opustil Prahu a uprchl do Vratislavi ve Slezsku; o českou otázku ztratil zájem, nikdy se již do Čech nevrátil. Po necelých 13 měsících skončila vláda "zimního krále" (titulu "český král" však užíval až do své smrti roku 1632 podobně jako jeho manželka - "česká královna" do roku 1662). Praha byla vystavena loupení a drancování vojskem Maxmiliána Bavorského.

10. listopadu

Bezpodmínečná kapitulace Prahy.

13. listopadu

201 šlechticů podalo poníženou prosbu (revers) císaři o milost (mezi nimi i Václav z Budova); podobně i moravští stavové shromáždění v Rosicích u Karla st. ze Žerotína a na sjezdu v Brně slíbili podřídit se Ferdinandu II., potvrdí-li jejich svobody a privilegia. To císař odmítl a jeho vojsko obsadilo Moravu.

17. listopadu

"Správcem" Čech (místodržícím) byl jmenován Karel z Lichtenštejna (do té doby vládl v Čechách Maxmilián Bavorský).

23. listopadu

Ferdinand II. zrušil platnost Majestátu (1609) jeho přestřižením.

13. prosince

Sněm Moravanů v Brně kapituloval před císařským vojskem Buquoyovým (generál Buquoy nahradil ve velení císařských vojsk generála Dampierra, který 9. října t. r. padl u Prešpurku).

23. prosince

Král Fridrich po neúspěšných výzvách k novému protihabsburskému boji musel opustit se svým dvorem Slezsko a odebral se do Haagu (v doprovodu nejvyššího kancléře a prezidenta direktoria Václava Viléma z Roupova), kam dorazil v polovině dubna.

1621

17. ledna

Kardinál Dietrichštejn jmenován císařským komisařem na Moravě. Zabavené statky restituoval původním majitelům; nejvyšším zemským hejtmanem se stal Ladislav Popel z Lobkovic, nejvyšším sudím Burian Berka.

polovina ledna, únor

Evangeličtí Valaši ze Vsetínska, Brumovska a Vizovicka nepřijali bělohorskou porážku a postavili se Habsburkům na odpor; několik tisíc Valachů pod vedením svých fojtů přepadlo městečka na východní Moravě (Zlín, Valašské Meziříčí a Vizovice) a svádělo drobné boje s císařskými oddíly. V létě se Valaši připojili k vojsku Jana Jiřího Krnovského a obsadili průsmyky mezi Těšínskem, Moravou a Slovenskem; na podzim plenili biskupské statky Hranice a Kelč.

23. ledna

Na Fridricha Falckého uvalena říšská klatba.

počátek února

Slezský sněm se zřekl krále Fridricha Falckého a vyjádřil ochotu přijmout podmínky tzv. akordu drážďanského; poměrně mírné kapitulační podmínky usnadnily pacifikaci Lužic a Slezska a posílily vliv saského kurfiřta.

Uherské jednotky podnikly několik vpádů na Moravu (až k Hustopečím); císařské vojsko je porazilo u Strážnice, vtrhlo do Uher a přinutilo Bethlena k ústupu do Košic.

20. února

Do Prahy přišel seznam (odeslán již 7. února z Vídně) exponovaných povstalců (uvedeno devadesát osob); ještě téhož dne začalo zatýkání. Páni a rytíři se shromáždili na Pražském hradě, měšťané na radnici. V Bílé věži na Hradčanech a v šatlavě Staroměstské radnice bylo uvězněno na 61 účastníků povstání, dalších 29 bylo internováno v domácím vězení.

28. února

Jménem císaře uzavřel saský kurfiřt Jan Jiří v Drážďanech tzv. akord, podle něhož za náhradu 300 tisíc zlatých vyplacených císaři zaručoval Jan Jiří slezským evangelickým stavům zachování všech předbělohorských výsad (s akordem vyslovil 17. července t. r. souhlas císař). Slezsko se vzdalo císaři.

březen

Zahájeno vypovídání kalvínských a bratrských duchovních.

Začal ústup posledních vojenských stavovských jednotek: Mansfeldovo vojsko vyklidilo západočeská města Plzeň (26. března), Falknov - Sokolov (9. dubna), Loket (7. května). Ke konečné kapitulaci došlo v roce 1622 - Třeboň (16. března), Zvíkov (28. května), Kladsko (28. října).

3. března

Saský kurfiřt Jan Jiří slíbil hornolužickým stavům (po kapitulaci jejich země) úplné odpuštění za jejich spoluúčast v povstání spolu se zachováním dosavadních náboženských a politických svobod; ke schválení císařem Ferdinandem II. došlo 30. června t. r. Saská vojska zůstala v zemi.

15. března

Mimořádný soudní tribunál v Praze zahájil za předsednictví Karla z Lichtenštejna svou činnost na Pražském hradě. Každý z obžalovaných musel odpovědět na 236 otázek. Vlastní soudní proces byl zahájen 29. března.

5. dubna

Na jednání soudního tribunálu byly vyneseny první rozsudky; další ortely následovaly 26. dubna. Císaři bylo nakonec předloženo ke schválení 43 návrhů na trest smrti, potvrzeno bylo 27 rozsudků. Veřejným žalobcem byl Přibík Jeníšek z Újezda.

červen

Po vypršení dvanáctiletého příměří vstoupilo do války s habsburským Španělskem Spojené Nizozemí; těžiště války se přeneslo do Horní a Porýnské Falce a vlastního Nizozemí - začala válka o Falc (1621-1623).

13. června

Saský kurfiřt Jan Jiří přiměl lužické stavy v Kamjenci k přísaze poslušnosti císaři Ferdinandovi II.; kurfiřt za to žádal 6 milionů zlatých. Protože tuto sumu nemohl císař zaplatit, dal mu roku 1624 obě Lužice v zástavu jako léno.

20. června

V síni říšské dvorské rady byl přečten odsouzeným soudní výrok; v Praze zavládlo zděšení nad přísnými tresty.

21. června

Na Staroměstském náměstí v Praze se konala od časného rána poprava 27 vybraných účastníků českého stavovského povstání; z popravených byli 3 ze stavu panského (Šlik, Budovec a Harant z Polžic), 7 rytířů a 17 měšťanů. Co se týče náboženského vyznání byli mezi nimi luteráni, kalvíni, členové jednoty bratrské a z propagandistických důvodů rovněž jeden katolík (Diviš Černín z Chudenic). Mezi popravenými byl i rektor univerzity Jan Jesenský. V nepřítomnosti postihly ortely smrti generalitu stavovské armády (v čele s Thurnem) a členy direktoria. Průvodním trestem ztráty hrdla a cti bylo i propadnutí majetku; konfiskační komise zabavily 115 panství a statků v hodnotě 8 milionů kop grošů. Následujícího dne bylo několik osob potrestáno nižšími tělesnými tresty a vyhnanstvím, další osoby byly odsouzeny k doživotnímu vězení.

začátek července

Vojsko Albrechta z Valdštejna začalo obléhat Kladsko, odmítající se podřídit císaři.

13. července

Vojenské oddíly (čítající 12 tisíc mužů) markraběte Jana Jiřího Krnovského a Ladislava Velena ze Žerotína zamířily přes Krnov a Opavu na východní Moravu; 25. července dobyly Nový Jičín, koncem září a počátkem října obsadily Skalici, Strážnici, Veselí, Uherský Brod a Holešov. Cílem markraběte Jana Jiřího bylo ve spojení s Bethlenem zaútočit na Vídeň. Marně však dobýval Prešpurk (1. září) a Uherské Hradiště (11. října). Podobně ztroskotal jeho pokus (společně s Thurnem a Ladislavem Velenem ze Žerotína) dobýt Olomouc (12. listopadu), císařské vojsko v čele s Albrechtem z Valdštejna a podplukovníkem Contim město ubránilo. Morava byla do ledna 1622 vyklizena, jedinými odbojníky zůstali Valaši.

počátek září

Vojsko Gábora Bethlena vstoupilo na Moravu a spojilo se zde s Valachy; ti pod vedením Adama z Víckova napadli Hranice a Lipník (obsazen 18. října). Postupně se jim podařilo na čas ovládnout východomoravská městečka. Bethlen však začal koncem listopadu ustupovat do Uher (zahájil tajná jednání s Vídní) a krnovské vojsko se stahovalo do Slezska.

13. prosince

Vydán první protireformační dekret, který vypověděl nekatolické duchovní (zatím) z královských měst v Čechách (kněží české konfese - evangelické); němečtí luterští kněží byli v Praze dosud trpěni (do 25. října 1622).

1622

6. ledna

V Mikulově (na Dietrichštejnově zámku) uzavřena mezi Gáborem Bethlenem a Ferdinandem II. mírová smlouva, která měla ukončit uherské stavovské povstání; Bethlen se měl vzdát dobytých území a titulu uherského krále. Za to obdržel titul říšského knížete a doživotně Sedmihradsko a 7 východouherských stolic. Účastníci odboje byli amnestováni a šlechtě byla potvrzena její privilegia (z roku 1606).

18. ledna

Ve Vídni byla podepsána smlouva o mincovním konsorciu (na návrh Karla z Lichtenštejna, vypracovaná bankéřem Hansem de Wittem) mezi císařskou dvorskou komorou a soukromým konsorciem (Karel z Lichtenštejna, František z Dietrichštejna, Albrecht z Valdštejna, Pavel Michna z Vacínova, Hans de Witte a Jakub Bassewi); to převzalo do své správy mincovnictví a zavázalo se, že odvede z mincoven v Čechách, na Moravě a v Dolních Rakousích během jednoho roku 6 milionů zlatých. Konsorcium postupně stahovalo z oběhu hodnotnou stříbrnou minci a nahrazovalo ji znehodnocenou mincí s nižším obsahem stříbra (tzv. dlouhou mincí). Smlouva vešla v platnost 1. února t. r. a skončit měla 16. února 1623. Došlo k rozvrácení hospodářství, členové konsorcia se vydatně obohatili.

V tentýž den vstoupil v život (na Lichtenštejnův návrh) konfiskační soud v čele s Lichtenštejnem a Adamem z Valdštejna.

3. února

Tzv. generální pardon (vydaný Ferdinandem II. v Innsbrucku) omilostnil účastníky českého stavovského povstání; zveřejněn 7. května. Statky povstalců však byly zkonfiskovány a rozprodány příslušníkům dvorské strany. Rozhodování o hmotných trestech se ujaly konfiskační komitéty, jejichž předsedou byl v Čechách Karel z Lichtenštejna. Během půldruhého roku bylo odsouzeno 680 šlechtických rodin, přičemž 166 bylo zabráno veškeré jmění, ostatní přišly o dvě třetiny (45), polovinu (128) nebo třetinu (215) či jiný podíl (126) vlastnictví (v té době bylo v zemi asi 1600 panských a rytířských rodů). Generální pardon znamenal úplnou pohromu pro královská města; až na výjimky (Budějovice, Plzeň) přišla o veškerý obecní majetek (odhad činí 2,5 milionu míšeňských grošů).

7. března

Za předsednictví kardinála Dietrichštejna byl ustaven soudní dvůr na Moravě (z devíti soudců, z nichž většina působila před rokem v Praze) a došlo k sestavení listiny obviněných (247 osob).

březen

Ferdinand II. zabavil Karlově univerzitě privilegia a nekatoličtí mistři ji museli opustit; 14. listopadu t. r. byla univerzita odevzdána jezuitům.

srpen

Moravský soudní dvůr začal vynášet rozsudky; nejdříve nad dvanácti zemřelými rebely, kterým byl zabaven majetek. 2. září bylo vyneseno 16 rozsudků smrti nad obžalovanými, kteří se nedostavili k soudu (šlo například o Ladislava Velena ze Žerotína, Václava Bítovského z Bítova, Jana Adama z Víckova).

29. září

Dekret kardinála Dietrichštejna vypovídal do dvou měsíců novokřtěnce (habány) z Moravy. Většina se jich uchýlila do Uher, zvláště na Slovensko (Sobotiště, Velké Leváry). Z původních 30 tisíc členů jich zůstalo v zemi na 5 tisíc (v roce 1628 byly vypovězeny i tyto zbytky). Opakovaně byl dekret vydán i v září následujícího roku.

3. listopadu

Na brněnské radnici bylo vyneseno dalších 20 rozsudků smrti; na přímluvu kardinála Dietrichštejna a Karla st. ze Žerotína jim byly tresty smrti změněny na tresty vězení na Špilberku.

19. listopadu

Kardinál Dietrichštejn vydal generální pardon na Moravě; účast v povstání se neměla trestat "na hrdle", uvěznění byli postupně propouštěni na svobodu. Generální pardon se netýkal konfiskace majetku (tu prováděla komise v letech 1622-1624). Konfiskace se týkaly 234 šlechtických osob a propadlo jim téměř 150 panství a statků; ušetřeny nezůstaly ani majetky 129 chudších šlechticů (odhad hovoří o 6 milionech zlatých).

1623

V Praze na Novém Městě pražském (na Zderaze) byl založen první konvent bosých augustiniánů (řehole sv. Augustina).

Došlo k ustavení samostatné české provincie Tovaryšstva Ježíšova a po celé zemi se začaly zřizovat nové jezuitské ústavy; do roku 1653 bylo již 23 kolejí.

23. února

Po vojenských neúspěších Fridricha v bojích o Falc (v roce 1622 císařské vojsko Tillyho porazilo markraběte bádenského u Wimpfen, Kristiána Halberstadtského u Höchstu a 16 září t. r. okupovalo Heidelberk) říšský sněm v Řezně zbavil Fridricha Falckého kurfiřtské hodnosti a přenesl ji na Maxmiliána Bavorského (i s vlastnickým právem na obě Falce - Horní a Dolní).

27. února

V Olomouci se konala masová poprava, při níž bylo obětováno 18 vůdců valašského odboje; v dubnu následovalo dalších třináct poprav.

1. dubna

Císař převzal zpět správu mincovnictví od konsorcia do správy komory, ale jeho patenty a nařízení nic nezměnily. Nakonec bylo nutné "dlouhou minci" stáhnout a nahradit ji mincí hodnotnější.

říjen

Zrušena konfiskační komise.

konec října

Sedmihradský vévoda Gábor Bethlen vypověděl tzv. mikulovský mír, v srpnu t. r. vytáhl ze Sedmihradska a s podporou Turků pronikl až na Moravu; koncem října obklíčily jeho oddíly Hodonín s císařským sborem. Turci a Uhři pronikali až po Znojmo, Brno a Olomouc.

28. prosince

Vydán patent o mincovní kaládě (státním bankrotu); cesta k finančnímu zhroucení nastala po uzavření smlouvy o mincovním konsorciu (18. ledna 1622), kdy se členové konsorcia (zejména Valdštejn) obohacovali tím, že za "dlouhou minci" nakupovali konfiskované statky a platili jí dluhy. A protože kvalitní měna skončila v kapsách spekulantů, musel stát vyhlásit bankrot (hodnota mince snížena na 12,5 % nominální hodnoty).

Dějiny zemí Koruny české v datech vydalo nakladatelství LIBRI.