F. Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech

  

VI. Český stavovský stát a Habsburkové - pokračování


1618


6. března

V pražském Karolinu se sešel čtvrtý poradní sjezd nekatolických stavů, který vypracoval obsáhlou stížnost císaři proti porušování Majestátu a jeho dodatků; současně petice svolávala ke konci května další sjezd.

21. března

Císařův zákaz květnového sjezdu (tzv. těžké psaní) vyvolal velké rozhořčení. "Psaní" bylo formulováno na radu kardinála Khlesla.

21. května

V pražském Karolinu byl zahájen (přes císařův zákaz) druhý sjezd stavů (bez účasti zástupců královských měst); vcelku poklidný průběh jednání narušilo radikální vystoupení Jindřicha Matyáše Thurna.

22. května

V paláci Smiřických na Malé Straně v Praze se konala večer tajná schůzka radikálních předáků opozice, na níž byl definitivně schválen plán akce proti královským místodržícím.

23. května

Dopoledne se vydali stavové (pod vedením hraběte Thurna) s hojným průvodem (asi 100 osob) do místodržitelské kanceláře na Pražský hrad, kde zastihli z desetičlenné místodržitelské rady pouze Adama ze Šternberka, Jaroslava Bořitu z Martinic, Viléma Slavatu z Chlumce a Děpolta z Lobkovic. V nastalém zmatku hádky došlo k vyhození z oken Bořity z Martinic, Slavaty z Chlumu a také sekretáře Filipa Fabricia, který zastupoval královského sekretáře Pavla Michnu, do hradního příkopu (na hromadu hnoje). Martinic byl zraněn lehce, Slavata se těžce pohmoždil a Fabricius dopadl šťastně a hned uprchl do Vídně. Den této pražské defenestrace (třetí) je považován za původ třicetileté války, označovaný Pavlem Skálou ze Zhoře za "počátek a dvéře všechněch našich následujících bíd a neřestí".

Z Novoměstské radnice v Praze byli vyhnáni zkompromitovaní konšelé; později se k povstání připojilo i Staré Město pražské.

24. května

Stavovský sněm svrhl královskou moc a zvolil povstaleckou prozatímní vládu - třicetičlenný sbor direktorů (po deseti zástupcích získaly paritně všechny tři stavy - panský, rytířský a městský); v čele sboru stanul Václav Vilém z Roupova a hrabě Thurn (vrchní velitel vojsk). Okamžitě byla vyhlášena mobilizace zemské hotovosti. Direktorům se podařilo získat celou zemi, jedině Plzeň, Budějovice a Český Krumlov věrně stály na habsburské straně.

25. května

Čeští stavové nechali vypracovat (Martinem Fruweinem) obsáhlou Apologii, kterou se obrátili nejen na císaře Matyáše, ale i do ostatních zemí monarchie, v níž vysvětlovali pohnutky svých postojů a činů. O několik dnů později vyšla tiskem (česky, německy, latinsky, holandsky). Apologie obžalovávala místodržící ze soustavného hrubého porušování zemských zákonů a současně tvrdila, že povstání nesměřuje proti panovníkovi. S Apologií rozeslala direktorská vláda i průvodní listy žádající pomoc.

počátek června

Vláda direktorů vypověděla ze země jezuity a zabavila jejich statky. Byly vypsány daně, kontribuce, půjčky a naturální daně v obilí a potravinách.

4. června

Císařští místodržící Adam z Valdštejna spolu s Adamem ze Šternberka podali oficiální protest proti vypovězení jezuitů.

6. června

Do Prahy přijel z Vídně osobní císařův posel Jan Eusebius Khuen z Belassi, aby zjistil, co se vlastně stalo. Mnoho v Praze nepořídil, ale zavdal podnět ke konečnému účtování mezi direktoriem a místodržícími; císařská vláda v Praze byla likvidována.

první polovina června

Direktorium vyslalo zmocněnce do řady evropských zemí, od nichž očekávalo účinnou pomoc. Postupně se dostavil tento výsledek: 1. vůdce Unie protestantských říšských knížat, falcký kurfiřt Fridrich V., zaujal k povstání od počátku jednoznačně pozitivní postoj; 2. savojský vévoda Karel Emanuel poslal pomoc 2 tisíc žoldnéřů pod vedením Arnošta z Mansfeldu; 3. saský vévoda Jan Jiří, na kterého spoléhala zejména část české luteránské šlechty (Šlikové atd.), zůstal zpočátku neutrální, ale později se raději spojil s Habsburky (za odstoupení obou Lužic); 4. nepříliš úspěšně pořídilo poselstvo v Nizozemí (jen finanční podpora) a v podstatě s negativní odezvou se setkalo na anglickém dvoře u krále Jakuba (poslal jen několik set vojáků) a později také u hanzovních měst a u polské opoziční šlechty. Čeští stavové se také obrátili o pomoc na stavy ostatních zemí České koruny a habsburského soustátí.

25. června

Na zemském sněmu Moravského markrabství v Olomouci většina jeho účastníků (ovlivněna jednoznačným poukazem Karla st. ze Žerotína na neblahý ohlas povstání v Evropě a dobrodružnost celé akce) prosadila usnesení odmítající spolupráci s českými povstalci. Na obranu Moravy se mělo postavit vojsko (2 tisíce jezdců, 3 tisíce pěších) v čele s Albrechtem z Valdštejna, Petrem Sedlnickým z Choltic a Jiřím z Náchoda. Moravské stavy nabídly jen pomoc při jednáních o smírné narovnání českých stavů s císařem (byla vyslána deputace vedená kardinálem Dietrichštejnem, Lichtenštejnem a Žerotínem do Vídně - Žerotín jednal s císařem ve Vídni již 17. června).

červenec

Slezské stavy na svém sněmu potvrdily věrnost česko-slezské konfederaci (1609) a schválily vojenská opatření namířená proti císaři. Podobně se zachovaly rovněž stavy Dolní Lužice.

Poselstvo direktoria vedené Janem Jesseniem dorazilo do Prešpurku právě v době jednání uherského sněmu o Ferdinandově korunovaci. Navázalo kontakty se stavovskou opozicí, ale další jednání zmařil palatin Forgách, který dal Jessenia zatknout a odvézt do Vídně. Na sněmu se prosadila odpověď vybízející české stavy k jednání s císařem (sněm ale odmítl i pomoc císaři). Rakouští stavové byli naladěni bojovněji a zdržovali císařovy přípravy válečného tažení do Čech.

20. července

Arcikníže Maxmilián (Matyášův bratr) dal zatknout a okamžitě odvézt do internace na zámek Ambras v Tyrolích kardinála Khlesla, hlavního Matyášova rádce a důvěrníka (podporoval tendence k dohodě českých stavů s císařem). Ve Vídni převládla bojovná skupina kolem Ferdinanda Štýrského (podporovaná španělským vyslancem Oňatem), prosazující tvrdé potlačení povstání.

počátek srpna

Císařské vojsko pod vedením Jindřicha Duvala Dampierra překročilo české hranice směrem na Jindřichův Hradec (neúspěšné při jeho dobývání). Již předtím vyrazilo stavovské vojsko Thurnovo do jižních Čech.

3. srpna

Zahájen moravský sněm v Brně za účasti krále Ferdinanda, který žádal jménem císaře, aby stavové povolili průchod císařského vojska do Čech a aby polovina moravského vojska byla dána k dispozici císaři; první žádosti stavové vyhověli, druhá byla zamítnuta.

25. srpna

Z Rakous překročil moravskou hranici císařský Buquoyův sbor a rychlými pochody přes Znojmo a Jihlavu se dostal do Čech k Čáslavi (10. září), kde se spojil s Dampierrovými oddíly. Stavovské vojsko urychleně shromažďovalo posily naverbované druhým vrchním velitelem (od července) Georgem Friedrichem Hohenlohem a postup "císařských" zastavilo. Buquoyovy oddíly plenily celé okolí, pozdější zásobovací potíže přinutily Buquoye stáhnout své vojsko k Českým Budějovicím.

28. srpna

Na českém zemském sněmu se pokusila skupina konzervativní šlechty vedená Adamem ml. z Valdštejna prosadit návrh na smír s císařem; Thurn a další radikálové však tento pokus zmařili. Došlo ke svolání zemské hotovosti.

25. září

Císařské vojsko ustoupilo k Pelhřimovu a zde vybudovalo vojenský tábor. Moravská zemská hotovost se rozložila v Jihlavě (pěší pluk Albrechta z Valdštejna), u Telče (jízdní pluk Jiřího z Náchoda) a ve Znojmě (jízdní pluk Petra Sedlnického).

12. října

K českému povstání se připojilo Slezsko.

3. listopadu

Císařské vojsko opustilo (pod tlakem Thurnových jednotek, které byly posíleny 3 tisíci muži krnovského markraběte Jana Jiřího Krnovského) pelhřimovský tábor a dalo se na ústup do jižních Čech. Moravská vojenská hotovost se u Jihlavy rozešla.

9. listopadu

Thurnovo stavovské vojsko porazilo císařské oddíly Buquoye mezi Veselím a Lomnicí nad Lužnicí; o několik dnů později bylo také poraženo Dampierrovo vojsko u Nových Hradů. Thurnovy oddíly se pak dostaly až k Vídni.

21. listopadu

Stavovské vojsko v čele s jednotkami savojského vévody (velel jim Arnošt z Mansfeldu) se zmocnilo zhruba po měsíčním obléhání Plzně, hlavní katolické bašty v Čechách.

13. prosince

Na zemském sněmu v Brně žádali císařští komisaři (Fabricius a Michna), aby Morava zachovala věrnost císaři. I čeští stavové vypravili deputaci do Brna (v čele s Matyášem Thurnem) a pokusili se znovu přimět moravské stavy ke společnému postupu. Sněm jejich žádosti nevyhověl a usnesl se (na Žerotínův návrh) doporučit císaři mírové vyrovnání s Čechy.


Dějiny zemí Koruny české v datech vydalo nakladatelství LIBRI.