F. Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech

  

V. Doba husitská a jagellonská - pokračování


1449


8. února

Ve Strakonicích se podařilo (po mnoha jednáních) Oldřichovi II. z Rožmberka vytvořit tzv. strakonickou jednotu, k níž se kromě šlechty z jižních a západních Čech přidal i vůdce zbytku táborského svazu Oldřich ze Strážnice; jednota byla namířena proti Jiřímu z Poděbrad. Brzy se rozpoutala domácí válka Jiříkovy strany proti straně rožmbersko-katolické, spojené s tábory; Jiří z Poděbrad získával převahu.

srpen

Do Jihlavy svolán valný sněm, kde se mělo za účasti císaře Fridricha III. Štýrského jednat o smíření znepřátelených stran v Čechách a o úpravě vlády v Koruně. Stavové moravští se však nedostavili, včetně zemského hejtmana Jana Tovačovského z Cimburka, omluvil se i císař. Jednání bylo neúspěšné.


1451


březen

Vysláno české poselstvo k císaři Fridrichu III. s žádostí o vydání prince Ladislava; císař prostřednictvím svých poslů sdělil českému sněmu, který zasedal v Benešově, zamítavou odpověď; jedním z členů poselstva byl Aenneus Sylvius Piccolomini (od roku 1458 jako papež Pius II., autor latinské Kroniky české, zaměřené proti husitství).

říjen

Fridrich III. Štýrský uznal Jiřího z Poděbrad zemským správcem a tuto funkci mu přiznal následujícího roku i sněm.

1451-1452

červenci 1451 přijel do Brna františkánský observant Jan zvaný podle italského rodiště Capestrano - Kapistrán, ohnivý řečník a tvrdý asketa, který horlil proti kompaktátům; kázal také v Olomouci, ve Vyškově, v Plzni, Českém Krumlově, Chebu, Znojmě, Mostě. Zemský správce Jiří z Poděbrad mu nakonec zapověděl vstup do Čech, takže odešel do Vratislavi.

Ve snaze získat vysvěcení Jana Rokycana na arcibiskupa navázali čeští utrakvisté styky s představiteli východní - byzantské církve v Konstantinopoli; prostředníkem byl záhadný mistr, který odešel z Čech, Konstantin Anglicus (snad Petr Payne - Engliš). Návrh na uzavření unie husitské církve s církví řeckou bylo zmařeno po dobytí Konstantinopole Turky v květnu 1453.


1452


27. dubna

Český sněm v Praze zvolil za zemského správce na dobu dvou let Jiřího z Poděbrad (ve skutečnosti mu tato role vydržela i přes vládu Ladislava Pohrobka); nápomocna mu měla být jedenáctičlenná rada (4 páni z jednoty strakonické, 5 rytířů z jednoty poděbradské a 2 zástupci měst). Udělená pravomoc se rovnala téměř moci královské a vztahovala se i na správu královských důchodů. Tím mělo skončit období rozbrojů a třenic a měl být zabezpečen klidný rozvoj země. Oldřich z Rožmberka se však připravoval k odporu (k opozici se přidala i města Tábor, Žatec, Louny a další).

1. září

Jiří z Poděbrad se rychlým manévrem (bez boje) zmocnil Tábora; to znamenalo konečný zánik táborství.

počátek září

Císař Fridrich III., obležený vojsky rakouských stavů ve Vídeňském Novém Městě, vydal prince Ladislava předáku rakouských stavů a jeho příbuznému a poručníkovi Oldřichu Celskému.

říjen

Úspěšný postup vojska Jiřího z Poděbrad přinutil Oldřicha z Rožmberka s ním jednat a přijmout jeho podmínky. Jiří plně ovládl situaci - celé Čechy ho uznaly za zemského správce. Taktéž táborští kněží přijali rozhodnutí synody z roku 1444, čímž fakticky táborství jako zvláštní směr uvnitř kališnické církve zaniklo. Mikuláš Biskupec z Pelhřimova a Václav Koranda, kteří se nepodrobili, byli zatčeni a odvezeni na Jiříkovy hrady Poděbrady a Litice. Záhy pak zemřeli.

Český sněm vyslal do Rakous poselstvo, aby s rakouským velmožem Oldřichem Celským projednalo podmínky nástupnictví Ladislava Pohrobka; podle požadavku českých stavů měl Ladislav získat trůn jen volbou a nikoli z titulu legitimního dědice.


1453


jaro

Cesta Jiřího z Poděbrad do Vídně k osobnímu jednání s Ladislavem Pohrobkem a jeho plnomocníky; Ladislav i jeho zástupci přistoupili na dané podmínky (zejména uznání kompaktát a potvrzení Rokycanova arcibiskupství) a přislíbili brzkou korunovaci. Jiří si odvážel z Vídně tajnou listinu datovanou 2. května 1453, jíž mu bylo svěřeno správcovství země na dalších 6 let.

6. července

Moravští stavové (shromáždění v Brně) uznali Ladislavovu dědičnost (nepožadovali formální "volbu") a přijali ho za pána země jako markraběte.

léto

V Praze odhaleno spiknutí proti Jiřímu z Poděbrad; ten s aktéry vzpoury tvrdě skoncoval (na popravišti na Staroměstském náměstí skončil 4. září i jeho přítel Jan Smiřický).

19. října

Na českomoravském pomezí uvítali čeští stavové Ladislavův dvůr.

28. října

Slavnostní korunovace jen třináctiletého LADISLAVA I. [1453-1457] českým králem (jako krále voleného) olomouckým biskupem Janem Házem. Po čtrnácti letech dostalo opět Království české panovníka. Praha se stala centrem habsburské državy (země Koruny české, země uherské a země rakouské).


1454


Prováděna revize pozemkové držby; ustavena zvláštní komise, jež zjišťovala, zda všichni držitelé církevní a královské půdy mají na ni příslušné doklady. Kdo se jimi nemohl prokázat, musel nechat rozhodnout o dalším osudu těchto statků královskou komoru. Řada šlechticů i měst tak přišla o poddanské vesnice; královská komora získala na 126 vesnic.

13. března

Obnovení činnosti zemského soudu (avšak již roku 1465 opět nefungoval) a řádného chodu zemských desek v Čechách; zemský soud s výjimkou krátké epizody let 1437 až 1440 od roku 1419 nezasedal. Vydatnou posilou královské moci byla i velká berně z roku 1453, povolená vedle berně korunovační. Tato opatření vedla k upevnění právního řádu v zemi a k celkové stabilizaci poměrů.

19. března

Čeští stavové znovu zvolili Jiřího z Poděbrad zemským správcem na dobu tří let a složili mu v přítomnosti krále Ladislava slib poslušnosti.

konec roku

Cesta krále Ladislava do Lužice a Slezska, kde mu stavové těchto zemí složili hold jako svému panovníkovi; na cestě byl doprovázen Jiřím z Poděbrad. Tím došlo k upevnění svazků s vedlejšími zeměmi Koruny české, zejména s Lužicí a Slezskem (Dolní Lužice zůstávala ovšem ještě v zástavě braniborské, v husitském období byla ztracena léna německá a Lucembursko). Nové připoutání vedlejších zemí umožnilo Jiřímu z Poděbrad získávat si na svou stranu odpůrce udělováním jim zdejších výnosných míst a funkcí; tak se stal Jindřich z Rožmberka roku 1454 hejtmanem slezským a fojtem hornolužickým, jeho bratr Jošt roku 1456 biskupem vratislavským a Šternberkové získali úřady v Dolní Lužici. V bojích se saskými knížaty "vyčistil" Jiří z Poděbrad severozápadní Čechy (kolem města Most) od cizích držav a lén.


1455


7. července

Na Moravě jmenována desetičlenná regentská vláda na dobu dvou let; byli v ní zastoupeni katolíci i husité a také dva rytíři. Vedle zemského hejtmana Jana Tovačovského z Cimburka byli jejími členy mj. olomoucký biskup Bohuš ze Zvole, dědičný maršálek Království českého Jindřich z Lipé a podkomoří Beneš z Boskovic.


1456


jaro

Vojenské tažení Jiřího z Poděbrad proti "narušiteli míru a zemskému škůdci" Janu Koldovi ze Žampachu, jehož hrady (především Náchod) byly dobyty a Kolda sám se zachránil jen útěkem do ciziny.


1457


Bratr Řehoř (nazývaný Krajčí) založil na přelomu let 1457/58 náboženskou obec "stranou velkých měst ovládaných řádem Antikrista", která se na základě povolení Jiřího z Poděbrad (získal je pro sektu Jan Rokycana, který byl snad strýcem Řehoře) usadila v Kunvaldu u Žamberka pod Orlickými horami. Východiskem k založení jednoty bratrské se stal příklon k učení Petra Chelčického, odmítajícího násilí plynoucí ze světské moci, vyzdvihujícího dobrovolnou chudobu a obživu vlastní prací. Nová "jednota bratří a sester" vycházela z ideálů prvotní biblické a husitské rovnosti všech lidí, byla nespokojena s výsledky husitství a se stavem katolické i kališnické církve. Po zákazu bohoslužeb roku 1460 v Kunvaldě se bratři uchýlili na panství rychnovské.

září

Příjezd krále Ladislava ("krále Holce", tj. bezvousého) do Prahy z Vídně, kam uprchl z Uher, kde se schylovalo ke vzpouře; v Králově dvoře na Starém Městě pražském (v letech 1436-1484 zde bydleli postupně Zikmund, Ladislav, Jiří Poděbradský i Vladislav II. Jagellonský, protože Hrad byl zchátralý) probíhaly přípravy na svatbu s francouzskou princeznou Magdalénou, dcerou Karla VII.

23. listopadu

Uprostřed svatebních příprav náhle zemřel Ladislav Pohrobek; jeho smrtí se rozpadlo nedávno vytvořené habsburské česko-rakousko-uherské soustátí. Hned po pohřbu se rozšířila (a po staletí se tradovala) obvinění z královraždy, přičemž temný stín podezření z otravy padl zejména na Jiřího z Poděbrad. Novodobý průzkum zbytků kostí a tkání Pohrobkových pozůstatků na konci 80. let 20. století prokázal zhoubnou leukémii (rakovinné bujení kostní dřeně). Smrtí Ladislava vymřela albertinská větev Habsburků (někdy bývá také uváděn jako poslední Lucemburk na českém trůnu z matčiny strany). Hned po Ladislavově smrti propustil Jiří z Poděbrad na svobodu Matyáše Korvína (vězněn v Praze od roku 1452) a dopomohl mu k uherskému trůnu (24. ledna 1458 zvolen).


1458


24. ledna

Uhrách byl zvolen za krále Matyáš Korvín (syn Jana Hunyadiho), jemuž Jiří z Poděbrad zaslíbil svou dceru Kateřinu (v únoru t. r. ve Strážnici) a získal pro něj Jana Jiskru z Brandýsa, dosud odpůrce rodu Hunyadova.

27. února

Na Staroměstské radnici v Praze se sešel český stavovský sněm k volbě nového českého krále. Mezi možné kandidáty patřili císař Fridrich III. Štýrský (strýc a dlouholetý poručník zemřelého krále Ladislava), polský král Kazimír IV. (jeho ženou byla Pohrobkova sestra Alžběta), Albrecht VI. Habsburský, Vilém Saský a francouzský princ Karel (syn krále Karla VII.). Zpočátku se příliš neuvažovalo o zemském správci Jiřím z Poděbrad, ale sliby a kupování hlasů vykonalo své.

2. března

Všemi přítomnými hlasy českých pánů byl zvolen (po čtyřdenním jednání na Staroměstské radnici) českým králem JIŘÍ Z PODĚBRAD [1458-1471]; volební sněm však jednal bez účasti stavů vedlejších zemí. Byla to první skutečná volba českého panovníka bez ohledu na dynastický původ.

9. dubna

Na brněnském sněmu přijala Jiřího jako českého krále většina moravské šlechty a biskup Tas z Boskovic za moravského markraběte. Města zpočátku Jiřího odmítala a navazovala styky se Slezskem a s Habsburky.

6. května

Před svou korunovací složil i Jiří z Poděbrad s chotí Johankou z Rožmitálu před uherskými biskupy Augustinem z Rábu a Vincencem z Vácova tajnou přísahu, jíž se zavázali, že budou poslušni církvi a papeži, že "odvrátí svůj lid od všelikých sekt, bludů a též jiných článků, jež se nesrovnávají s římskou církví". Tato tajná přísaha (příliš mlhavě stylizovaná) byla později odlišně interpretována oběma stranami: papež ji chápal jako Jiříkův návrat do lůna církve, zatímco král Jiří bojem proti kacířům rozuměl boj proti lidovým sektám.

7. května

Korunovace Jiřího z Poděbrad za českého krále; protože Jan Rokycana neměl svěcení a Tas z Boskovic (olomoucký biskup) ještě nebyl uveden v úřad, vykonali korunovační obřad uherští biskupové. Při veřejné přísaze se Jiří zavázal, že bude zachovávat všechny svobody zemské včetně kompaktát. Šlo o nejvýš odvážnou hru s dvěma protichůdnými závazky. Idea dvojvěří čili soužití kališníků s katolíky stála v těžišti snah Jiřího z Poděbrad. V zahraniční politice bylo zapotřebí, aby český stát našel v cizině (od dob husitské revoluce nepřátelské) přátele a spojence a aby se stal mezinárodně uznávanou mocností (jen tak mohlo být kališnictví uchráněno před neustálými útoky zvenčí).

konec května-červenec

Vojenská výprava Jiřího z Poděbrad na Moravu mu přinesla úspěch; okamžitě ho přijalo Znojmo, po obsazení Špilberku i Brno a na sněmu v Brně počátkem července mu slíbila poslušnost Olomouc, Uničov a Uherské Hradiště; jako poslední se poddala Jihlava (15. listopadu po dlouhém obléhání).

podzim

Vojenský vpád Jiřího do Rakous; smlouvou ve Vídni se Albrecht VI. Habsburský prostřednictvím císaře Fridricha III. vzdal 2. října všech nároků na Moravu a král Jiří výbojů v Rakousích.


Dějiny zemí Koruny české v datech vydalo nakladatelství LIBRI.