F. Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech |
III. Český stát za Přemyslovců - pokračování |
červen
Císař Fridrich II. Sicilský uvalil na rakouského vévodu Fridricha II. Bojovného říšský acht (světskou klatbu) a zbavil ho všech hodností i území. Provedením achtu byl pověřen český král Václav.
podzim
S dalšími spojenci (bavorským vévodou a braniborským markrabětem) vpadlo české vojsko do Rakous (snadno se zmocnilo i Vídně). Ty měly být připojeny k Českému království, ale císař je připojil k Říši, čímž si Přemyslovce popudil proti sobě.
Markrabě moravský Přemysl (sídlící v Olomouci) povstal proti českému králi (příčinou snad bylo Václavovo předání Břeclavska synovi své nejstarší vdané sestry Jitky, Oldřichu Korutanskému). Václav I. se silným vojskem přitáhl na Moravu, Přemysl uprchl do Uher ke králi Bélovi IV.; ten oba bratry (na sklonku roku) smířil. Vláda Přemyslova na Moravě byla omezena jen na Olomoucko a Opavsko (hodnost markrabě moravský mu však zůstala).
Papež Řehoř IX. povýšil laické špitální bratrstvo (založené roku 1233 sv. Anežkou Přemyslovnou v Praze) na řád s řeholními pravidly - řeholi sv. Augustina neboli křižovníky s červenou hvězdou (od roku 1238 měli vlastní samosprávu a usídlili se nakonec na Starém Městě pražském poblíž Juditina mostu); šlo o jediný ryze domácí řád.
Boj o tzv. dědictví babenberské se stalo základní otázkou české (Václavovy) mocenské expanze. Babenberkové vládli v Rakousích a Štýrsku. Král Václav I. se nedočkal ze strany císaře Fridricha II. ocenění svých služeb (dobytá území českým vojskem prohlásil císař za svá - říšská), a tak Václav I. Fridricha II. opustil. V boji mezi císařstvím a papežstvím (papežem Řehořem IX.) se Václav I. ocitl na straně kurie. Papež přiměl Václava ke smíření s Fridrichem II. Babenberským (došlo k němu na osobní schůzce obou panovníků v klášteře "na Luhu", dnes v Brně-Komárově) na sklonku roku 1238. Český král slíbil rakouskému vévodovi, že mu pomůže znovu dobýt ztracená území (o nějž jej sám před časem ve prospěch císaře připravil), a za tyto služby mu Fridrich postoupil část Rakous severně od Dunaje; současně byl dohodnut sňatek mezi Vladislavem (nejstarším Václavovým synem) a vévodovou dcerou Gertrudou Babenberskou.
16. října
Umírá markrabě moravský Přemysl (1228-1239), syn krále Přemysla I. a mladší bratr krále Václava I. (pochován v klášteře cisterciaček v Tišnově-Předklášteří, založeném královnou Konstancií Uherskou před 6. březnem 1233). Král Václav převzal správu Moravy.
9. dubna
Na tzv. Dobrém poli u Lehnice (ve Slezsku) došlo k velké bitvě mezi Mongoly (Tatary, odvozeno od výrazu "tartarus" - peklo, jméno jim dali Rusové) a vojskem slezských knížat v čele s Jindřichem II. (Pobožným, švagrem krále Václava, jehož vojsko nedorazilo včas na pomoc). Slezské vojsko bylo poraženo, kníže Jindřich II. spolu s Boleslavem Děpoltem (synem Děpolta III., posledním knížetem této vedlejší přemyslovské větve) padli. Tatarské hordy se obrátily na nechráněnou Moravu a spojily se se svými hlavními silami v Uhrách; při tom zpustošily několik klášterů (Hradisko u Olomouce, Rajhrad, Zábrdovice, Doubravník) a poplenily (za zhruba čtrnáctidenního řádění) mnoho vesnic a osad. Ubránila se jen dobře opevněná města (například Olomouc, Brno, Uničov).
říjen
Smír mezi Fridrichem II. Babenberským a Václavem I. (z března 1241, zprostředkovaný Otou Bavorským) porušil Fridrich vpádem na Moravu (na Znojemsko). Václavovo vojsko zahnalo Fridricha zpět.
listopad
Papež Innocenc IV. poskytl králi Václavu I. výsadu, která ho chránila před papežskými legáty; ti ho nesměli uvrhnout do klatby a na jeho zemi uvalit interdikt.
20. září
Papež Inocenc IV. jmenoval olomouckým biskupem Bruna ze Schauenburka (1245-1281) z hraběcího rodu Holštýnsko-Schauenburského; ten podle německého vzoru zavedl tzv. manské zřízení (lenní systém, zavazující poddané na biskupských statcích k vojenské službě). Tímto rozhodnutím byl ukončen spor o obsazení biskupství mezi Vilémem, arcijáhnem přerovským, a Konrádem z Freiberku, kanovníkem hildesheimským.
Knížecí stolec v Horním Slezsku byl nabídnut moravskému markraběti Vladislavovi (synu Václava I.).
leden
Nové nepřátelství mezi Václavem I. a Fridrichem II. Babenberským (způsobeno vévodovým nedodržením slibu uzavření manželství králevice Vladislava a jeho dcery Gertrudy) přineslo další vpád českého vojska do Rakous; Václav utrpěl porážku, přesto dosáhl svého cíle: Gertruda pojala v dubnu za manžela Václavova syna Vladislava (byl jmenován moravským markrabětem). Když v létě 1246 (15. června) vévoda rakouský Fridrich II. padl v bitvě nad Litavou proti Uhrům, svitla reálná naděje, že dědictví babenberské (rakouské) připadne Přemyslovcům; naděje na spojení českého a rakouského státu trvala krátce, neboť mladý markrabě 3. ledna 1247 zemřel. Spor o babenberské dědictví pokračoval. Po smrti Vladislava se král Václav I. duševně zhroutil.
Na uvolněný markraběcí stolec usedl další syn Václava I. Přemysl (Otakar II.), původně předurčený pro duchovní dráhu.
31. července
Vzpoura české šlechty proti králi Václavu I. (omezoval práva šlechticů, nespokojenost se způsobem jeho vlády, stále více se uchyloval do ústraní svých hradů a klášterů); proti Václavovi (ten dlel právě na Zvíkově) si zvolili na pražském sněmu za protikrále (mladšího krále) jeho patnáctiletého syna Přemysla. V zemi vypukla válka. Královna Kunhuta zemřela 13. září žalem. Václav I. se musel se vzniklou situací smířit a uprchl do Míšně.
Rozhořela se válka v královské rodině mezi otcem a synem (Václavem I. a Přemyslem).
listopad
Věrnost Václavovi I. zachovalo jen několik šlechticů - Havel z Lemberka, Ojíř z Friedberka, a zejména Boreš z Rýzmburka; právě za jeho přispění se podařilo králi v bitvě u Mostu porazit Přemyslovo vojsko.
leden
Král Václav I. sestavil na Moravě vojsko ze svých přívrženců (biskup Bruno ze Schauenburka, správce břeclavské provincie Oldřich Korutanský) a rakouských i uherských pomocných sborů, vytáhl ku Praze, obsadil 13. února Vyšehrad a oblehl Pražský hrad.
Počátky tzv. jihlavského horního práva (postupně rozšířeného); s "kutáním" v Jihlavě započato před rokem 1240.
6. srpna
Přemysl se vzdal na Pražském hradě a v Anežském klášteře se před otcem pokořil. Byl zbaven všech vladařských práv, na hradě Týřově v září t. r. zajat a uvězněn na hradě Přimdě (spíše pro výstrahu).
konec roku
Přemysl byl opět Václavem I. ustanoven moravským markrabětem. Došlo ke smíření otce a syna (jediný Václavův potomek a dědic).
Obnoven boj o babenberské dědictví: zemřel císař Fridrich II. a i manžel Gertrudy Babenberské, Heřman Bádenský (oba si osobovali právo na babenberské dědictví, zahrnující rakouské země, Korutany a Štýrsko). O uprázdněné vévodské křeslo se ucházel i uherský král Béla IV. (teoretické nároky si zajistil sňatkem neteře Markéty Babenberské, Gertrudy, se svým příbuzným Romanem Haličským). V babenberských zemích nastala anarchie.
Václav I. poslal syna Přemysla na Moravu a sám začal jednat o připojení babenberského dědictví k Čechám.
21. listopadu
Rakouská šlechta (zejména rody Kuenringů, Liechtensteinů) si zvolila za svého vévodu markraběte moravského Přemysla (dux Austrie a Stirie). Přemysl se vypravil s vojskem do Rakous (v prosinci 1251 vstoupil do Vídně).
8. dubna
Po předchozím zasnoubení (11. února) se konal sňatek Přemysla (tehdy devatenáctiletého) s mnohem starší (snad již padesátiletou) Markétou Babenberskou (sestrou vévody Fridricha Babenberského a vdovou po římskoněmeckém králi Jindřichovi VII.) v rakouském Hainburgu; nerovným sňatkem posílil Přemysl své nároky na babenberské dědictví (typický středověký "sňatek z rozumu a vypočítavosti").
léto
Přemyslův soupeř v boji o babenberské dědictví, uherský král Béla IV., vpadl do Rakous a na Moravu, kde vydrancoval mnoho vesnic a klášterů.
léto
Bélova kumánská vojska za pomoci vojenských oddílů bavorského vévody Oty a polských oddílů knížete Daniela Haličského, Boleslava Krakovského a Vladislava Opolského vtrhla na Moravu (na Opavsko, oblehla Olomouc, ta se však na konci června přes těžké ztráty ubránila). Teprve na zásah papeže Innocence IV. byl sjednán kompromisní mír mezi Přemyslem (Otakarem II.) a Bélou IV.
22. září
V Počaplích (v Králově Dvoře u Berouna) zemřel náhle král Václav I. ("jednooký" král, jenž jako vášnivý lovec přišel o oko v křivoklátských lesích), velký vyznavač rytířských zábav, obdivovatel gotiky a iniciátor tzv. vnější kolonizace (německého přistěhovalectví).
Novým českým králem se teď i formálně stal jediný žijící muž v hlavní větvi Přemyslovců - PŘEMYSL OTAKAR II. [1253-1278]. Přemysl si ponechal i vládu na Moravě; po tři čtvrti století nebyl obsazován markrabský stolec, titul markrabě si držel český král, vládu vykonával jeho místodržící (za Přemysla to byl biskup Bruno ze Schauenburka).
3. dubna-1. května
Mír v Budíně a Prešpurku (Bratislavě) mezi Přemyslem II. a Bélou IV.; dědictví babenberské bylo rozděleno: Rakousy a ze Štýrska Travensko a Püttensko získal Přemysl II., ostatní Štýrsko pak Béla IV. (resp. jeho syn Štěpán).
podzim
Přemysl vážně usiloval o získání císařské koruny; ve snaze o podporu ze strany papežské stolice připravoval křížovou výpravu.
listopad, prosinec
Křížová výprava Přemysla Otakara II. proti pohanským Prusům (do Pomořanska a Pruska). Prusové byli poraženi v bitvě u Rudavy, pokořili se a od biskupa Bruna ze Schauenburka přijali křest. Na památku této výpravy (v únoru 1255 byla již zpět) došlo k založení hradu nad řekou Pregolou (později město Královec - Königsberg, Kaliningrad). Navíc si Přemysl smlouvami s polskými knížaty zajistil silný vliv ve Slezsku a v Polsku. Současně se stal vážným kandidátem štaufské strany na císařský trůn. Jeho kandidaturu nepodpořila papežská kurie. Přemysl se přestal (od roku 1256) ucházet o říšský trůn (nakonec se přiklonil k Alfonsu Kastilskému).
Přemysl Otakar II. vydal nařízení, které udílelo právo židovským obcím na vlastní samosprávu.
Horní Lužice přešla do rukou Oty Braniborského jako zástava za věno sestry Přemysla Otakara II., Boženy.
Papež Alexandr IV. poslal do Čech inkvizici; prvními inkvizitory byli minorité (přišli do Čech po roce 1228 a nejstarším jejich sídlem byl konvent u sv. Jakuba na Starém Městě pražském - založen přispěním krále Přemysla Otakara I. roku 1232).
Založeno Menší (Nové) Město pražské, dnešní Malá Strana.
srpen
Přemysl Otakar II. zaútočil se svým vojskem (přes Pasov) na Bavorsko (řešil starší spor s knížetem Jindřichem Dolnobavorským); české vojsko naprosto selhalo (snad přílišná sebedůvěra) a bylo poraženo (u Mühldorfu se část zdecimované armády vzdala). Přemysl se musel vzdát Sušicka (Jindřich si na něj činil nárok jako na dědictví po hrabatech z Bogenu).
zima
Vypuklo povstání ve Štýrsku proti uherské nadvládě; syn Bély IV. Štěpán byl vypuzen ze země, vévodství bylo nabídnuto Přemyslu Otakaru II. (za vojenskou pomoc).
leden
České vojsko vpochodovalo do Štýrska; Přemysl podpořil nespokojenou místní šlechtu s uherskou vládou a společně vyhnali Uhry ze země. Babenberské dědictví se opět spojilo v rukách českého krále.
12. července
Bitva u Kressenbrunnu - dnes Groißenbrunn (na Moravském poli, podél řeky Moravy) mezi Přemyslem Otakarem II. a uherským králem Bélou IV.; proti sobě stála vojska na svou dobu nevídaná (kroniky uvádí nadnesené počty: na 100 tisíc bojovníků na české straně a 140 tisíc na uherské straně). Pověstná Přemyslova obrněná jízda těžkooděnců ("král železný") porazila uherskou jízdu. Vzápětí vtrhl Přemysl do Uher, kde obsadil Prešpurk a jiné hrady.
21. října
Papež vydal listinu, v níž odmítl práva nemanželských dětí Přemysla Otakara II. na český trůn (zejména tří jeho dětí s půvabnou Anežkou-Palceříkem z rodu rakouských Kuenringů).
kolem 1260
Mincovní reforma Přemysla Otakara II., která upravila váhu brakteátů a zlepšila jejich hodnotu.
konec března
Uzavřen mír v Prešpurku (Bratislavě) mezi Přemyslem Otakarem II. a Bélou IV.; uherský král se zřekl Štýrska (místodržícím jmenován olomoucký biskup Bruno ze Schauenburka). Mírové podmínky potvrzeny 31. března ve Vídni biskupy pasovským, olomouckým a pražským. Definitivní rezignace Uher na země rakouské mělo být dosaženo sňatkem Přemysla s Bélovou (snad sedmnáctiletou) vnučkou Kunhutou (konal se 25. října 1261 na bratislavském hradě); krátce před tím došlo k rozvodu Přemysla s Markétou Babenberskou (18. října opustila Pražský hrad a zbytek života strávila ve svém věnném městě Kremži v Rakousích a na hradě Krumau am Kamp). Z nového Přemyslova manželství vzešel legitimní následník trůnu Václav II.
25. prosince
Slavnostní korunovace královského manželského páru (Přemysla Otakara II. a Kunhuty) na Pražském hradě v kostele sv. Víta. Teprve od tohoto data se Přemysl nazýval a psal "král český" (dosud se uváděl jako "pán Království českého").
20. dubna
Nový papež Urban IV. schválil bulou rozvod Přemysla s Markétou Babenberskou a současně i jeho nový sňatek s Kunhutou.
9. srpna
Přemysl podpořil jednoho ze "vzdorokrálů" římskoněmecké říše Richarda Cornwallského proti Štaufům; Angličan Přemyslovu službu ocenil vydáním majestátu v Cáchách, v němž mu propůjčil "odumřelá knížectví, Rakousy a Štýrsko, se všemi k nimi příslušnými lény... na časy budoucí a věčné".
Přemysl Otakar II. založil v blízkosti Krumlova v jižních Čechách cisterciácký klášter Zlatou Korunu (o dva roky později založeno královské město České Budějovice); šlo dozajista o králův zásah do panství Vítkovců (snažili se o vytvoření jakéhosi říšského státečku, nezávislého na Přemyslovcích, jenž přesahoval i do sousedních Horních Rakous).
1263-1265
Postaven nejstarší dosud stojící kamenný most v raně gotickém období přes řeku Otavu v Písku. Příkaz k založení města (nedaleko staré zlatokopecké osady) dal král Přemysl (zvaný též "zlatý", lépe snad "stříbrný", díky velkému bohatství, které plynulo do královské pokladny ze stříbrných dolů na Jihlavsku a v Posázaví).
jaro
Přemysl si vyžádal na římskoněmeckém králi Richardovi privilegium, jež zaručovalo přemyslovskému rodu veškeré dědické nároky i v ženské linii; k tomuto nezvyklému kroku se odhodlal český král po narození prvního dítěte (dcery Kunhuty v lednu 1265) v novém manželství.
podzim
Římskoněmecký král Richard jmenoval krále Přemysla Otakara II. tzv. ochráncem říšských práv a statků na území sahajícím až k pravému břehu Rýna.
Dějiny zemí Koruny české v datech vydalo nakladatelství
LIBRI.
