F. Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech

  

I. České země v pravěku

I. České země v pravěku

(do 5. století n. l.)
úvod

asi 1 000 000-8000 let př. n. l. - starší doba kamenná (paleolit)

Paleolit představuje nejdelší období ve vývoji lidského rodu, geologicky patří do pleistocénu (starší čtvrtohory), kdy probíhaly velké přírodní změny (střídání dob ledových a meziledových). Dnešní území českých zemí nebylo nikdy pokryto souvislým ledovcem - leželo v koridoru mezi alpským a severským ledovcovým komplexem, kdy menší ledovce pokrývaly Krkonoše a Šumavu. Svými čtyřmi hlavními zaledněními a třemi teplejšími dobami meziledovými ovlivňoval pleistocén výrazně podnebí a určoval i ráz rostlinstva a zvířeny. V tomto období probíhala rovněž poslední fáze vývoje člověka od formy člověka vzpřímeného (Homo erectus) přes člověka rozumného (Homo sapiens fosilis - neandrtálského) k člověku dnešního typu (Homo sapiens sapiens).

asi 1 000 000-250 000 let př. n. l. - starý paleolit

Během této doby osídlili lidé rodu Homo erectus (člověk vzpřímený) i střední Evropu (včetně nejpříhodnějších oblastí českých zemí - teplé krajiny České křídové tabule a jižní Moravy). Homo erectus si osvojil oheň, vzpřímenou chůzi, osvobodil ruce k cílevědomější činnosti (dokázal upravovat kámen na nástroje, využíval plochých úštěpů a souměrných hrotitých pěstních klínů s ostřím po celém obvodu). Staropaleolitický člověk se jako sběrač lovec zdržoval v malých tlupách poblíž vodních toků a ploch, stavěl si obydlí pod širým nebem nebo v jeskyních a pod skalními převisy. Nejstarší stopy jeho existence jsou doloženy v severozápadním stepním území (Bečov u Mostu), ve středočeských jezerních sedimentech (Přezletice u Prahy - zlomek lidského zubu) a ze Stránské skály na území Brna.

asi 250 000-40 000 let př. n. l. - střední paleolit

Vyvíjel se člověk typu Homo sapiens (člověk rozumný, moudrý) a jeho jednotlivé formy; celá Skandinávie byla pokryta ledovcem, jazyky ledu pronikaly ze severu k úpatí Krkonoš, na Opavsko, Ostravsko a Moravskou bránou na střední Moravu. Zdokonalovala se technika výroby kamenných nástrojů, vznikly první diferencované nástroje na zpracování kůže a masa a na obrábění dřeva a kostí. Člověk vyhledával místa ve sprašových terasách a v jeskyních. Vcelku se střední paleolit vyznačoval vzrůstem intenzity osídlení, běžné užívání ohně umožnilo člověku přežít období arktického chladu, poskytovalo mu ochranu před zvěří a zlepšovalo jeho výživu; základní složkou potravy však zůstala strava rostlinná (části rostlin, plody, semena) získávaná sběrem. V Čechách jsou sídliště Homo sapiens rozmístěna zejména v severní polovině země, na Moravě v Dyjsko-svrateckém úvalu, Moravském krasu (v jeskyních Švédův stůl, Kůlna) a také v jeskyni Šipka u Štramberka (dolní čelist dítěte).

40 000-10 000 let př. n. l. - mladý paleolit

Perioda rychlého rozvoje lidstva; objevuje se člověk dnešního typu Homo sapiens sapiens, který rozvinul výrobní techniku (převládají nástroje vyráběné z kamenných čepelí a kostěná industrie), zobecněl oděv, člověk se organizuje do skupin typu velkorodin (kolektivní způsob lovu na stáda mamutů, turů, sobů a koní dovoloval zakládat větší sídliště - tábořiště "lovců mamutů" v Pavlově, Dolních Věstonicích na jižní Moravě). Obývá mírně zahloubené chaty (vytápěné i ohništi), s konstrukcí střechy z mamutích kostí, dřeva a kůží. Například tábořiště lovců mamutů u Dolních Věstonic se skládalo ze šesti přístřešků jednotlivých rodů, z nichž každý měl asi 20 členů (osadu tedy obývalo 100-120 lidí). Pobyt loveckých společenstev pod Pavlovskými kopci na jižní Moravě byl po delší dobu trvalý a opakovaný (29 000-24 000 př. n. l.); podobné bylo i sídliště v Předmostí u Přerova, situované u pramenů teplé minerální vody. Na sídlištích se nalezly i rituální hroby (hromadný hrob asi 20 osob v Předmostí u Přerova, hrob tří mladých osob z Dolních Věstonic, objevený v roce 1986). Přibývají doklady uměleckých projevů s prvotními magickými formami náboženství - ozdoby, závěsky, náhrdelníky, čelenky a rytiny na kostech či mamutích klech; kultovní charakter mají sošky zvířat, a zejména drobné ženské sošky (venuše) z vypálené hlíny, zachycující zvýrazněné znaky kultu matky a plodnosti (nejznámější je tzv. Věstonická venuše, objevená v roce 1925).

10 000-8000 let př. n. l. - pozdní paleolit

Krátké období na sklonku poslední doby ledové (v mladší části pozdního glaciálu); došlo k zlepšení klimatu, posunu a rozvoji fauny, častému střídání a míšení jednotlivých kulturních skupin.

8000-6000 let př. n. l. - střední doba kamenná (mezolit)

Definitivně skončila doba ledová, krajina ztratila dosavadní ráz arktické tundry s její zvířenou (mamut, medvěd) a porostla novými druhy lesních porostů a stepí (vymizení velké lovné zvěře umožnilo existenci menších loveckých skupin - lov lesní zvěře, vodního ptactva, ryb). Sídliště se rozkládala nejčastěji na vyvýšených místech, v blízkosti vod (chaty a přístřešky z kůry, rákosu, větví, kůže). Jde vlastně o doznívání paleolitu, období adaptace lovecko-sběračských kultur v holocénu, tedy v geologické přítomnosti, a zároveň již v době šíření neolitu. Během 6. tisíciletí př. n. l. byli poslední lovci vystřídáni pastevci a zemědělci.

6000-3500 let př. n. l. - mladší doba kamenná (neolit)

Představuje zásadní změnu způsobu života (neolitická revoluce); člověk přešel od lovu a sběru k zemědělství (obdělávání půdy a chovu dobytka). Změna podnítila budování stálých sídel, zakládání polí a výrobu keramiky; hlavní surovinou zůstal kámen (štípaná industrie, hlazené kamenné nástroje - sekery, klíny, vrtané nástroje). Čechy i Morava se staly součástí rozsáhlého kulturního okruhu - kultury s lineární keramikou (Vedrovice u Mor. Krumlova). Lidé se usazovali v nížinách na úrodných půdách, když je předtím (vymýcením a žďářením) zbavili porostu. S relativním dostatkem potravin nastal i rychlý růst populace, lidé přecházeli k usedlému způsobu života, vznikala trvalá sídliště s pevnými příbytky (vesnice dosahovaly 200-300 lidí, mezi významná sídliště patří Mohelnice na Moravě a Bylany u Kutné Hory). Původní kult ženy získal jiný výraz - matky Země, bohyně plodnosti a úrody. Z kultury s lineární keramikou se vyvinula kultura keramiky vypíchané (nové jsou pohřby žehem - Praha-Bubeneč, Miskovice u Kutné Hory) a kultura s moravskou malovanou keramikou (kultura lengyelská) přicházející z Podunají - nálezy například z lokalit Hluboké Mašůvky a Těšetice-Kyjovice na Znojemsku.

3500-2000 let př. n. l. - pozdní doba kamenná (eneolit)

Rostl počet archeologických kultur (vedle dosavadních vlivů z jihovýchodu se projevovaly i silné vlivy z jiných oblastí - například kultury nálevkovitých pohárů či osídlení lidu se šňůrovou kulturou ze severu a severovýchodu), zdokonalovaly se výrobní techniky (doložen výskyt měděných výrobků - odtud se někdy eneolit nazývá "doba měděná"). K nejvýznamnější změně došlo však v zemědělství - začíná se užívat orba, při níž je již primitivní dřevěný hák tažen dobytkem. Vznikala také specializovaná nezemědělská výrobní činnost - řemesla a společně s nimi i obchod. Pokrok ve výrobě umocnil postavení muže ve společnosti a vedl ke změně matriarchálního zřízení v patriarchát. Sídliště (výšinná a opevněná) byla situována tak, aby mohla být hájena (Řivnáč, Stehelčeves, Praha-Šárka, Starý Zámek u Jevišovic). Zesnulí byli pohřbíváni poprvé pod mohylami, někdy se ukládali do kamenných skříněk - hrobek.

2000-750 let př. n. l. - doba bronzová

Z východního Středomoří se do střední Evropy rozšířila znalost slitiny mědi a cínu - bronzu; v českých zemích dosáhla vysoké úrovně v rámci únětické kultury (podle naleziště v Úněticích u Prahy). Z bronzu se vyráběly již daleko dokonalejší nástroje než z kamene, dřeva a kosti, zejména zbraně, šperky a umělecké předměty. V období únětické kultury zhoustlo osídlení českých zemí, vedle vyšší úrovně zemědělství nastal rozmach metalurgie neželezných kovů (nejpokročilejší byla oblast pražsko-slánská a poděbradsko-kolínská). Na Moravě jsou doloženy nejstarší doklady únětické kultury v jižní a jihovýchodní části, později také na Malé Hané a v severnějších oblastech. Kromě sídlišť a pohřebišť se setkáváme s novým druhem nálezů - s depoty (sklady kovových výrobků či jejich polotovarů). Ve specializovaných odvětvích zaujalo významné místo slévačství a kovotepectví. Únětická kultura se dále vyvíjela do věteřovské skupiny. V polovině 2. tisíciletí př. n. l. ukončila další vývoj únětické kultury tzv. mohylová kultura (podle pohřbívání pod mohylami). V závěru doby bronzové vyrůstá ve značné části Čech z mohylové kultury kultura knovízská milavečská a na jižní Moravě kultura velatická, poté kultura podolská; severní část našeho území byla ovlivňována kulturou lužickou (z Polska a Německa). V této době došlo také k významné změně pohřebního ritu; místo dosavadních kostrových hrobů a mohyl se objevily popelnice dokládající pohřeb žehem - kultura popelnicových polí. Lužická kultura se dále vyvíjela v severní části ve fázi slezskou (odpovídala podolské na jihu) a platěnickou. Zemědělské obyvatelstvo, jehož počet stále rostl, se soustřeďovalo na nových hradištích, jež představovala střediska výroby, směny i správy.

750-400 let př. n. l. - starší doba železná - halštatské období

Bronz byl nahrazován železem (lepší technologická kvalita, snadnější těžba i tavba); vznikaly kovářské dílny (například v Králové u Litovle, jeskyně Býčí skála u Adamova). České země byly rozčleněné do několika kulturních celků: na jihu Moravy kultura horákovská, v jihočeské oblasti halštatská mohylová kultura a ve středních a severozápadních Čechách bylanská kultura. Ve společnosti se začínala vydělovat tzv. rodová aristokracie, což dokládají knížecí hroby (zemřelí jsou uloženi na voze, hrobovou výbavu tvoří značné zásoby jídla, nádoby, zbraně a koňské postroje). "Knížata" se obklopovala přepychem, žila na pevných hradištích a obchodem získávala drahocenné zboží. Kolem hradisek se soustřeďovaly venkovské zemědělské osady. Z konce doby halštatské neexistují žádné zprávy o českých zemích.

400-přelom letopočtu - mladší doba železná - laténské období

Kryje se s pobytem a kulturou Keltů (první pojmenovaní, neanonymní obyvatelé středoevropského vnitrozemí); archeologicky jsou doloženi pohřebišti s hroby nespálených těl (bojovníci s meči, kopími a štíty) a také s žárovými hroby. Keltové žili v českých zemích zhruba čtyři století; byli vynikajícími řemeslníky (železářství, hutnictví a kovářství), staviteli (zbudovali první mosty, silnice a sídlištní centra - oppida), válečníky a umělci (jako první na našem území vyráběli keramiku na hrnčířském kruhu a razili mince, znali sklo, email a rýžovali zlato na řece Otavě). Po jednom z desítek keltských kmenů - po Bójích - zůstalo latinské pojmenování Boiohaemum - Bohemia (kolem 113 př. n. l. odrazili nápor germánských Cimbrů v Hercynském lese, k němuž patřily i Čechy a Morava). Základem společenské organizace u Keltů (Římané je nazývali Galy) byl rod, kmen a kmenové seskupení. Vláda a majetek byl v rukou aristokracie, kterou tvořili králové, vojenští náčelníci, úředníci a kněží - druidové (znalí lékařství, astronomie i písma). Úroveň Keltů je patrná z nálezů z oppid (snad mnohatisícová sídliště městského typu) z konce 2. a 1. století př. n. l. (Stradonice u Berouna, Závist u Zbraslavi, Staré Hradisko u Prostějova). Koncem "starého" letopočtu keltských nálezů ubývá, Galie (hlavní centrum jejich osídlení) se stala cílem římské expanze a pronikání germánských kmenů ze severu.

Počátek n. l.-500 let n. l. - Germáni a doba římská

Hlavní germánský nápor na území Čech a Moravy vedli Markomani; někdy mezi 9.-6. rokem př. n. l. je přivedl velmož Marobud z Pomohaní do Čech. Keltská oppida byla zničena, pod Marobudovu svrchovanost se dostali i Kvádové (na Moravě). Jeho vojsko čítalo na 70 tisíc pěších vojáků a 4 tisíce jezdců. Germánské kmeny patřily k seskupení Svébů; vedle Markomanů a Kvádů se na území českých zemí jmenují Hermunduři (v severních Čechách). Civilizačně byli Germáni na nižším stupni než Keltové, měli jednoduché zemědělství a muži dávali přednost lovu. Z řemeslné výroby vynikali v hutnictví a kovářství. Jejich rodová společnost žila v občinách, byla kmenově organizována a kmeny se spojovaly ve svazy. Marobud se snažil spojit germánské kmeny kolem Čech ve velkou říši; jiní náčelníci s ním nesouhlasili a nakonec byl po útěku (kolem roku 19) k Římanům internován v Ravenně. Římané využívali rozbrojů mezi germánskými náčelníky a získávali je jako spojence. Koncem 1. století zesílili Římané středodunajské hranice (limes romanus). Své opěrné body přesunuli dále na sever; u Mušova na jižní Moravě byla vybudována římská stanice jako opěrný bod X. legie z Vindobony (patrně v souvislosti s markomanskými válkami). Za markomanských válek (166-180 n. l.) došlo k dočasné římské okupaci markomanského a kvádského území za Dunajem (předsunuté římské posádky se dostaly na jižní Moravu); plány na zřízení římské provincie Markomanie na území jižní Moravy se však nerealizovaly. Germánům v našich krajích vládli králové a knížata dosazovaná v podstatě Římem (dokladem jsou například archeologické lokality Kobylisy, Březno u Loun, Praha-Bubeneč, Kostelec na Hané, Mušov). V polovině 4. století se dali do pohybu od Kaspického moře Hunové a zahájili velké stěhování národů (následovali Avaři, Maďaři atd.). Uprostřed nastalých zmatků (někdy v polovině 5. století) odešli "čeští" Markomani do Bavor. Přibližně v témže období se z Moravy vytratili Kvádové (patrně se připojili k dlouhému exodu germánských Vandalů). V závěru tohoto neklidného období (asi po roce 530) se objevili od východu noví kolonisté našich zemí - Slované.


Dějiny zemí Koruny české v datech vydalo nakladatelství LIBRI.